Děkanský kostel v Mostě je v dnešní době nejen vzácnou památkou pozdní gotiky, ale zejména mementem epochy 2. poloviny 20. století. Vydolování malebné mostecké krajiny a zánik raně středověkého města kvůli těžbě hnědého uhlí jsou dnes již stěží obhajitelné. Jako památník královského města měl zůstat zachován právě jen gotický chrám. Náročná akce jeho přesunu si vyžádala inovativní technická řešení a stala se dlouho nepřekonaným triumfem našeho inženýrství.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěn v letech 1517–1550, Jakubem Heilmannem ze Schweinfurtu, žákem a pokračovatelem Benedikta Rejta. Je ojedinělým dílem pozdní gotiky podunajské a saské školy u nás, stavba s pozoruhodnou síťovou žebrovou klenbou a renesanční emporou s biblickými výjevy.

Z 11 návrhů na záchranu chrámu byla zvolena varianta přesunu kompletní stavby (pouze věž byla rozebrána), která usnadnila následné povrchové rubání. Akci zajišťoval nově zřízený n. p. Transfera a komise, v jejímž čele byl z počátku profesor Stanislav Bechyně, který měl zkušenost s posunutím kaple sv. Máří na Benešově nábřeží v Praze (1969), později od roku 1969 profesor Alois Myslivec, zakladatel československé školy mechaniky zemin.

Rozměry chrámu, plánovaná délka trasy (přes 800 m) i náročnost terénu vyžádaly množství přípravných prací: byly provedeny zkoušky soudržnosti zdiva, únosnosti podloží kolejiště, byly odzkoušeny vlastnosti pojezdového zařízení v extrémním zatížení. Kostel byl oddělen od svých základů a opatřen železobetonovým věncem, jeho zdivo sevřela uvnitř i vně příhradová konstrukce. Klenbu zpevnil ztužující nástřík. Škoda Plzeň vyrobila 53 vysokonosných hydraulických vozíků. Jejich koordinaci řídil počítač zn. Hewlett Pacard se softwarem vyvinutým kolektivem Jiřího Součka z pražského Synchronu.

Kostel cestoval po mírné obloukové trati se sklonem 12 promile. Byl posunován na čtyřech kolejích, zezadu tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Koleje nebyly položeny po celé trati, ale postupně se 160 m dlouhé kusy přesouvaly.

Po 500 minutách cesty chrám doputoval na nové místo, otevřen veřejnosti byl až v roce 1988 a nového vysvěcení se dočkal roku 1993.