Plavecký bazén v Podolí je perlou, spojující snad všechny klady stavitelského umění. Ladná křivka bazénové haly je umně usazena v bývalém lomu Podolské vápenky a využívá malebného zákoutí Kavčích hor, chráněného před větrem. Proudícímu vzduchu od řeky stojí v cestě zastřešení bazénu, které slouží zároveň i jako divácká tribuna. Novátorské spojení dvou důležitých funkcí umožnil promyšlený tvar železobetonových trámů. Efektivní a elegantní řešení přineslo i úsporu prostoru, který bylo možno následně využít pro další sportovní zázemí.

Pozemky bývalé vápenky vytipovala pro sportovní využití Regulační komise už za první republiky. Soutěž z roku 1928 ukázala prostorovou náročnost řešení, ale stísněné podmínky byly důvodem jeho odložení. V 50. letech potřeba plaveckého stadionu vzrostla – regulace Vltavy přehradami její vody značně ochladila a projekt podolského bazénu znovu ožil, i s vidinou blížící se II. spartakiády. Po pouhém roce výstavby se zde sportovní akce vskutku odehrála, areál se však dostavoval ještě pět let poté. Teprve III. pětiletka zastihla bazén v celé kráse a následně byl areál otevřen veřejnosti. Praha tak získala sportoviště evropských parametrů, podobné zařízení bylo nejblíže v Olomouci.

Velkou atrakcí se stal zimní provoz venkovního bazénu, zavedený v roce 1967.

Postupně byl vybudován skokanský můstek, brouzdaliště, finské sauny a tobogán (1989).

V 80. letech byl soubor propojen s Kavčími horami cirkulačním oběhem – studená voda bazénu stoupá vzhůru k televizním studiím, kde se užívá k chlazení, a po ohřátí temperuje přes tepelný výměník vodu v bazénech.

Přes náročný a vytížený provoz se areál dosud dochoval s množstvím autentických prvků, včetně plastik Miloslava Chlupáče či Vladimíra Janouška, a těší se neutuchající oblibě.