Po vzoru stuttgartské osady Weissenhof, či brněnského „Nového domu“ v roce 1927 uspořádal Svaz československého díla stavební výstavu nejmenších domů i v Praze. Prezentovala vzory nového, racionálního bydlení pro moderní dobu.

Poučena nevalným obchodním úspěchem Brna, zvolila pražská kolonie od počátku spoluprací s konkrétními stavebníky, což se stalo terčem kritiky levicové avantgardy. V době postupující krize vznikla luxusní čtvrť na objednávku, která spíše, než minimální bydlení pro každého, prezentovala individuální bydlení pro pokrokové vyšší vrstvy. Právě u těch měla zejména moderní typologie ohlas a podobné domy vznikly ve 30. letech po celém Československu.

Roku 1929 byl vybrán pozemek, Pavlem Janákem vytvořen zastavovací plán a vyhlášena soutěž o účast s nebývalým ohlasem.

Janákův generel sledoval vrstevnice skalního útvaru Baba a v šachovnicovém rozvržení staveb zajišťoval jednotlivým domům volný výhled na monumentální pražské panorama. Specifická poloha na skalní ostrožně a hlavně přirozené preference předurčily v podstatě totožnou orientaci všech vil. Stavební technologie byly tradiční (nedůvěra k experimentům), a vzhledem k individualismu stavebníků se neuplatnila ani zamýšlená typizace (až na dveřní výplně, ploty a chodníky), ani realizace sdruženého bydlení, ani společného zázemí služeb.

Realizováno bylo 33 domů, z nichž žádný nebyl návrhem úvodní soutěže. Stavět se začalo v dubnu 1932 a v září byla výstava otevřena, aby měli návštěvníci možnost nahlédnout do útrob rozestavěných exponátů. V září 1933 bylo již možné některé z domů navštívit hotové i s vnitřním vybavením.

Přes polemiky (např. Karla Teigeho) měla výstava velký ohlas a podařilo se tak zprostředkovat specifické vrstvě obyvatel pestrou škálu možných řešení moderního bydlení, která je dodnes inspirativní.