Území na břehu Labe v blízkosti nádraží sloužilo elektrárenskému provozu již od roku 1916. Parní elektrárna Fr. Křižíka užívala výhodné polohy k dopravě paliva po kolejích, i po vodě. Rostoucí spotřeba energie si vynutila výstavbu výkonnější tepelné elektrárny, jejíž návrh vysoutěžil mladý člen avantgardní Puristické čtyřky Jaroslav Fragner. Jeho zastavovací plán z roku 1929 počítal vedle provozních budov také se správní budovou, sklady a garážemi. V neposlední řadě měly vzniknout i domy pro zaměstnance a ředitelská vila. Z předpokládaného výkonu 70 MW byla vystavěna pouze půlka, tj. pouze jedna kotelna, a tedy i pouze jeden komín z plánovaných dvou.

Elektrárenský komplex společnosti ESSO, vystavěný v leteh 1929 – 1932 na pravém břehu řeky v kolínském Zálabí, vyvolal záhy po svém dokončení značnou pozornost. Důvodem nebyl pouze 120 m vysoký zděný komín, nejvyšší ve střední Evropě, nýbrž subtilní formy – zhmotňující beze zbytku ideály funkcionalismu. Realizace avantgardního návrhu mladého architekta Jaroslava Fragnera se zde zdařila takřka dokonale: útlá ocelová konstrukce hal kotelny a strojovny, doplněná velkoformátovým průběžným beztmelým zasklením systému Wema a lehkým obvodovým pláštěm z izolačního zdiva bílé barvy, jako by vystoupila přímo z ostrých rysů geometrické předlohy. Ke strojovně přiléhající rozvodna má samostatnou železobetonovou konstrukci. Průmyslový areál se stal vzápětí doslova ikonou evropské modernity, když se dostal prostřednictvím dynamických snímků kolínských fotografů Eugena Wiškovského a Jaromíra Funkeho na stránky Fotografické revue i dalšího tisku.

Na sklonku 30. let se dostavěla menší správní budova, ale válka pak další rozvoj zastavila. Po roce 1948 byla elektrárna znárodněna a v 60. letech převedena na teplárenský provoz. Chod elektrárny nebyl nikdy zastaven, i když to bylo v plánu. Od roku 1994 slouží jako palivo plyn a je obnovena výroba elektřiny.