Kremační hnutí v českých zemích se na počátku 20. století neslo na vlně národního uvědomění a ideji pokroku. Rigidně katolické Rakousko-Uhersko pohřeb žehem nezapovídalo, nicméně krematoria se stavět nesměla. Teprve v nové republice tzv. Lex Kvapil obohatil zdejší architekty o zadání nového typologického druhu. Podobně jako modlitebny Husova sboru či Církve bratrské, hledalo i krematorium svůj výraz prostřednictvím principů moderní architektury.

Ernst Wiesner vyšel v návrhu krematoria z funkcionalisticky rozvržené dispozice, kterou však pozvedl z prostého funkčního schématu do podoby moderního chrámu. Vyvýšená poloha na pozemku, přísná symetrie, sevřená forma s maximální tvarovou jednoduchostí, vrstvení lapidárních hmot i volba materiálů, to vše společně dodává Wiesnerově stavbě charakter starověké mastaby a zřetelně prozrazuje, jakému účelu je určena.

Návrh krematoria vzešel ze soutěže brněnského magistrátu, v níž byl Wiesnerovi konkurentem například Pavel Janák. Porotu však více zaujal realizovaný návrh, který budovu krematoria usadil na pozemku nezvykle – bočním průčelím blíže k hlavní ulici. Před průčelím vznikl klidný čestný dvůr, z něhož návštěvník stoupá čtyř úrovňovým schodištěm k hlavnímu portálu. K zesílení prožitku cesty architekt využívá perspektivní gradace – schodiště se směrem k bráně zužuje. Předsunutý kvádr z pohledových cihel spočívá na pódiu, po stranách lemovaném arkádami kolumbárií. Je to sféra, kde se stýkají živí a mrtví, kteří tu nastupují cestu transformace. Té náleží bíle omítaný kubus, lemovaný zástupem travertinových obelisků, ve vnitřní dispozici je zde umístěn varhanní kůr. Symbolické vyznění stavby je završeno nízkou pagodou světlíku, který zastřešuje obřadní síň a s pomocí vrchního osvětlení navozuje atmosféru duchovního probuzení.

Od roku 1958 je krematorium spolu s obřadní síní a areálem Ústředního hřbitova kulturní památkou. Společně s kolumbáriem bylo v roce 2017 prohlášeno národní kulturní památkou České republiky.