Idea zahradního města vznikla v Anglii, v polovině 19. stol. v reakci na industrializaci a nuznou úroveň bydlení. V úvahách Sira Ebenezera Howarda nebyla jen reformou měst, ale i reformou sociální.

U nás první zahradní města vznikla počátkem 20. let (Ořechovka, 1919). Zrod Spořilova podnítil Václav Sklenička, ředitel Městské spořitelny na Vinohradech, která akci podpořila nízkými úroky. V roce 1925 ustavené družstvo Spořilov oslovilo profesora ČVUT Josefa Bertla a pod jeho vedením se začala rýsovat podoba nové obytné čtvrti.

Levné pozemky v mírném svahu na okraji Prahy dovolily velkorysé založení veřejných ploch i ulic s širokým středním pásem zeleně, protnutým křížovou osou náměstí a hlavní třídy. Další plochy byly rozděleny na parcely v přibližné šachovnici formované spádem terénu.

Bertlova skupina vytvořila devět typů domů odlišných velikostí, výměrou pozemku, i výší investice, což zajistilo dostatečnou sociální pestrost nové čtvrti. Regulaci i podobě domků velela prvorepubliková střídmost a důraz na hygienu. Tu mělo zaručit zónování okrsku i obydlí. V nejmenších domcích se tak objevuje fenomén funkčně určených výklenků či nik. Domky byly vystavěny v kombinaci cihel a škvárových tvárnic, s promyšlenou (zejména halovou) dispozicí, vysokou mírou standardizace a typizace (okenní modul, výplně, střešní krytiny).

Zóna obchodu a služeb obklopila náměstí a hlavní tahy. Součástí obvodu byly i veřejné budovy – školy, sokolovna, kostel. Na plánovanou ústřední budovu, sdružující správní i kulturní funkce, už nedošlo, a tak je do určité míry supluje víceúčelový sál kostela.

 V roce 1929 byla na Spořilov protažena tramvaj, později přibyla i vlaková zastávka.

Ač poválečný zánik maloobchodníků a kutilství bez regulace původní koncept poněkud rozmělnily, hodnota Spořilova narůstá úměrně proměně okolní zástavby.